Muzeum Bedřicha Smetany existuje od roku 1926 a od roku 1936 sídlí na vltavském nábřeží v těsné blízkosti Karlova mostu v neorenesanční budově bývalé staroměstské vodárny postavené v letech 1883-1884 dle návrhu význačného architekta Antonína Wiehla. Sgrafitovou výzdobu fasády navrhli slavní malíři z generace Národního divadla - Mikoláš Aleš a František Ženíšek. Na severním štítu znázorněn boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě v závěru třicetileté války.
Od počátku své existence muzeum systematicky shromažďuje rozsáhlé sbírky dokumentující v historickém a kulturním kontextu život a dílo skladatele Bedřicha Smetany, jednoho z nejvýznamnějších tvůrců české národní hudby. Současná stálá expozice, jež byla otevřena v roce 1998, přibližuje Smetanovo dětství a léta studentská, věnuje se jeho uměleckým začátkům jako klavíristy i skladatele. Vypráví o jeho lásce ke křehké Kateřině Kolářové, o jejich nešťastném osudu i o několikaletém působení ve švédském Göteborgu. Detailně představuje Smetanovy aktivity, jimiž po návratu do vlasti významně přispěl k utváření svébytného hudebního života v Praze v letech 1862–1874, kdy stál v čele vznikajících uměleckých spolků a působil (od roku 1866) v čele opery Prozatímního divadla. Historické divadelní plakáty připomínají Smetanovy opery, z nichž k nejznámějším nepochybně patří Prodaná nevěsta.
Expozice zachycuje i poslední desetiletí Smetanova života, kdy se po ztrátě sluchu (1874) uchýlil do Jabkenic k rodině své nejstarší dcery Žofie. Zde vytvořil řadu svých vrcholných děl – kromě 4 oper, například sborové skladby, klavírní cyklus Sny nebo smyčcový kvartet e moll Z mého života. Navzdory tragickému osudu zkomponoval v letech 1874 – 1879 cyklus symfonických básní Má vlast, inspirovaný mimo jiné krásami české krajiny a dodnes považovaný za ojedinělé dílo světového významu.
Přes nelehký život se Bedřich Smetana stal významným představitelem české hudby a dostalo se mu mnoha domácích i světových ocenění. Největší cti se mu dostalo při příležitosti otevření Národního divadla 11. 6. 1881 jeho operou Libuše. Na jeho počest je také od roku 1952 při každém zahajovacím koncertu mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro uváděn jeho cyklus symfonických básní Má vlast.